Martin Krsek; foto: Jiří Preclík, Muzeum města Ústí nad Labem

Když se loni na podzim v Ústeckém kraji podepisovalo memorandum o vodíku, stálo to na solidních základech – vodík tu vzniká při výrobě v chemickém průmyslu, jsou tu dodavatelé pro jeho skladování i distribuci a existuje reálný zájem i podmínky pro excelentní výzkum. Málokdo ale věděl, že vodík už přímo v Ústí nad Labem do nejvyšších pater světové vědecké historie zasáhl.

O historickém kontextu výroby a využívání vodíku jsme si povídali s vedoucím historického oddělení Muzea města Ústí nad Labem Martinem Krskem.

Martine, ty jsi nás upozornil, že v Ústí nad Labem není vodík žádnou novinkou, naopak má tady poměrně slavnou historii. Můžeš nám k tomu říct více?

Vodík tady v ústecké chemičce vznikal jako druhotný, vedlejší produkt, elektrolýzou při výrobě kyseliny solné, a to od roku 1899. A hned jednu z prvních zmínek o jeho využití máme tu nejslavnější. Když v roce 1912 rakouský fyzik Viktor Franz Hess vystoupal z Ústí nad Labem se svým balonem do výšky pěti kilometrů a měřením potvrdil kosmické záření, za které získal následně Nobelovu cenu, bylo to právě díky vodíku ze zdejší chemičky.

Můžeš přiblížit, proč právě zde? On přece nebyl ústecký rodák?

Lze zjednodušeně říci, že to bylo právě kvůli mimořádným místním podmínkám. Ústecká chemička byla v té době největším závodem v Rakousku-Uhersku a patřila k největším producentům vodíku. Dále v sousedních Teplicích v té době fungoval vzduchoplavecký spolek, který vlastnil jeden balón a měl svého pilota zkušeného s létáním na vysoce třaskavý vodík. Hess tehdy působil ve Vídni, kde pro měření kosmického záření využil také let balónem, ale plněný svítiplynem. Tím se mu podařilo vystoupat do výšky kolem jednoho kilometru, což ale nebylo pro průkazné měření dostatečné. Potřeboval tedy výrazně lehčí plyn – vodík, který by mu umožnil vystoupat mnohem výš. Hledal proto v tehdejším Rakousku-Uhersku místo, odkud by to šlo, a našel ho u nás, díky vodíku a vzduchoplaveckému spolku, který poskytl balón i pilota. Tím tedy ústecký vodík významně ovlivnil ta úplně nejvyšší patra vědecké historie.

Zmínil jsi, že vodík již tehdy vznikal v ústecké chemičce jako vedlejší produkt, měl nějaké další využití krom již zmíněného letu balónem?

Z počátku to vlastně nebylo nic slavného, přimíchával se do svítiplynu vyráběného v chemičce pro provozy a také pro město. Tak se s ním vlastně v Ústí svítilo. V roce 1911 si Schichtové ve svém závodě na Střekově postavili 1. ztužovnu tuků v kontinentální Evropě a ke ztužování tuků využívali právě vodík. My dokonce dodnes máme pozůstatek toho zařízení, kterým se ten vodík tlakoval a následně využíval k výrobě rostlinných tuků. V dnešním areálu Glencore existuje původní kompresorovna se dvěma kompresory, které dříve poháněla pára, následně pak elektromotory údajně zásobené elektřinou přímo z vodní elektrárny na zdymadlech. Vodík se ostatně v Setuze využíval ke ztužování až do 90. let, přičemž ale později už se využívala nová kompresorovna.

Jak vlastně vodík do Schichtových závodů dostávali?

To je zatím velmi málo probádané téma. Díky pozůstalosti jednoho bývalého pracovníka Setuzy se mi totiž do rukou dostal projekt tzv. vodíkovodu, který měl vést vodík z chemičky potrubím pod železničním mostem přes Labe dále přímo do ztužovny. Ten projekt je z roku 1913, tehdy spolu Spolek a Schicht uzavřeli dohodu o využívání vodíku. A výsledkem bylo unikátní propojení výrobce a spotřebitele vodíku. Prostě vodík se tu prokazatelně využívá přes sto let a spoluutvářel průmyslovou a výzkumnou historii města.

Martine, moc děkuji za velmi zajímavý rozhovor a nové poznatky k vodíku.

Původní kompresory pro ztlačování vodíku; foto: Jiří Preclík, Muzeum města Ústí nad Labem